Oh My GoD !!! ANča....doporučuju přečíst !!!

13. srpna 2008 v 13:04 | ViKi |  °○ SToRieS ○°
Tak aby bylo jasno, Anča je moje kamarádka a nikdo ji nebude přede mnou pomlouvat. Jako holky, co se mnou bydlej na intru a říkaj, že Anča mi do všeho moc kecá a dost mě buzeruje. Tak to teda není pravda!
Anča to se mnou myslí dobře, ona jediná mi pomohla, fakt pomohla, když jsem to potřebovala. Znám ji už tři měsíce a přesně se pamatuji na den, kdy jsme se skamarádily. Bylo to na začátku ledna, stála jsem na váze a žasla, kolik jsem o Vánocích přibrala. Váha ukazovala 67, tedy o tři kila víc! Doteď mně celkem nevadilo, jak vypadám, jen mě trochu otravovalo, že si nemůžu dopnout kalhoty. Ale Anča stála zrovna vedle mě a říká: "Teda dívej na sebe, jak vypadáš. Byla jsi celkem kočka, ale ty faldy, to je děs. No, jestli chceš pár kil shodit, můžu ti pomoct." Viděla jsem, že to se mnou Anča myslí dobře, a tak jsem řekla, že jo. "Musíš omezit jídlo. Cpeš se furt jak nezavřená! Víš, kolik je v jednom rohlíku kalorií? A co teprve, když ho namažeš máslem! Abys zhubla, musíš u všeho pečlivě počítat kalorie!" Tak jsme s Ančou hlídaly všechno, co jím, počítaly jsme kalorie, přestala jsem sladit, mastit a jíst housky, chleba, sladkosti a tak... Koncem ledna jsem měla šestnáctý narozky. Mamka upekla ten skvělej ořechovej dort, co nám všem tak strašně chutná. Kromě mě. Když jsem si představila, kolik energie musí obsahovat jeden kousek plnej cukru, vajec, másla, ořechů a mouky, ani jsem ho neochutnala. Horlivě jsem ho servírovala ostatním a trochu nadřazeně jsem pozorovala, jak se cpou. Chudáci! Svůj díl jsem rozpatlala lžičkou po talířku a nikdo si nevšiml, že nejím. To mě naučila Anča: "Když se v jídle vždycky trochu pošťouráš, nikdo si ani nevšimne, žes nic nesnědla." Zatím to dost fungovalo, teda hlavně přes víkend u mamky. Horší byly holky na intru. Nejdřív mě sice chválily, jak jsem rychle zhubla, ale poslední dobou byly čím dál otravnější. Furt mi cpaly nějaký jídlo a říkaly, že už jsem hubená až moc (závidí!) a ať už se s Ančou nekamarádím (žárlí na ni!). Chodívala jsem s nimi na obědy i večeře, sem tam jsem do něčeho dloubla a po očku je sledovala, jak se hladově cpou tím mastným nezdravým blivajzem. Bylo mi z jejich pažravosti nanic. Ještě že tu byla Anča, která mi poradila, ať prostě zahodím všechny stravenky a místo oběda chodím radši běhat.
Zase měla pravdu! Díky ní bylo dole už deset kilo. Jedla jsem už jenom jabka, semtam bílej jogurt, a pila minerálky a čaje na zhubnutí. Těch deset kilo bylo přesně tolik, kolik jsem původně chtěla shodit. Ale Anča mě přemluvila, ať to ještě nevzdávám. "Jseš blázen? Přestat s tím teď, když nám to tak hezky jde?! Mrkni tady na ty modelky," mávala mi před očima časopisem, "víš, kolik má tahle v pase? 55 centimetrů! Chceš být přece taky tak hubená jako ona a ne takhle odulá!"
Anča měla zase pravdu! Jsem hnusně odulá! Ještě aspoň pět kilo. Vždyť jsem tak tlustá, v pase mám 60 centimetrů! S odporem jsem se štípala do kůže na břiše a pažích a umínila si, že budu v hubnutí ještě pokračovat. Zatím mi to jenom prospělo. Cítila jsem se moc fajn, měla jsem obrovskou výdrž, denně jsem naběhala kolem deseti kilometrů a jídlo mi k životu skoro vůbec nechybělo. Popravdě řečeno, akorát se mi z něj zvedal žaludek. Když jsem někdy přece jen něco snědla, okamžitě jsem si zvýšila dávku pohybu, abych se zbavila obávaných kalorií. Když moje vůle někdy trochu povolovala, byla tady Anča. Povzbuzovala mě a honila, "makej!" řvala na mě při tréninku, a když do mě holky občas hustily, že nejsem normální, Anča mě vždycky podržela. "Vůbec je neposlouchej. Akorát ti závidí. Koukni na ty jejich tlustý zadky! Vidíš, jak se nenasytně cpou salámem? Odporný!! Nemají dost silnou vůli, aby taky zhubly, proto tě od toho odrazují." To je fakt, dávala jsem Anče za pravdu. Zatímco já budu jako Schifferová, z nich budou za pár let funící matróny! A tak jsem s vydatnou Ančinou pomocí shodila dalších deset kilo.
Ráno jsem už nevstávala s takovým elánem jako dřív, cítila sem se čím dál unavenější a slabší a ve škole jsem párkrát omdlela. "To nic není. Toho si nevšímej. To jsou nemoci z tloušťky. Ještě musíme trochu shodit a pak se to zlepší," radila Anča.
Už jsem jí ale nějak přestávala věřit. Hubla jsem pořád, váha šla dolů už sama od sebe a všechny věci na mně hrozně plandaly. Přesto jsem se snažila ignorovat, že mám čím dál hlubší kruhy pod očima, pleť nezdravě zelenou, padají mi vlasy a lámou se mi nehty. S holkama jsem se už skoro vůbec nebavila, připadaly mi pitomý a lezly mi na nervy. Vadilo mi vlastně skoro všechno, pořád jsem měla špatnou náladu. Nejčastěji jsem jen apaticky seděla nebo ležela a bylo mi strašně smutno.
V takových chvílích přicházela Anča, připomínala mi naši věc a slibovala, že všechno bude dobrý, až budu hubenější, že budu šťastná a všichni mě budou mít rádi. Když jsem jí už nepřikyvovala tak oddaně jako dřív, začala se na mě zlobit a často mi říkala, jak jsem tlustá, hnusná a nemožná. Po nocích sem brečela do polštáře a cítila se jako dítě, které nemá kdo utěšit. Tenkrát ke mně přicházel On a utěšoval mě, dokud jsem v slzách neusnula.
V květnu to doma prasklo. Holky, ty zrádkyně sprostý, mě práskly vychovatelce a ta napsala mamce dopis. Vůbec nic jsem netušila, v pátek jsem přijela z intru domů a mamka si mě podala. Všechno jsem jí popravdě řekla a moc se mi ulevilo. Celou tu dobu, skoro půl roku, si mamka ničeho nevšimla a mně až teď došlo, jak jsem toužila po tom, aby se trochu starala, aby třeba i křičela a zakazovala a neříkala pořád to svoje "já ti ve všem důvěřuji".
Nakonec ze mě vytáhla i to, že už čtvrt roku nemenstruuji, a to jí udělalo opravdové vrásky na čele. V pondělí jsme spolu šly k doktorovi. Ten mě zvážil, prohlídl a hodně se na všecko vyptával. Pak mě poslal do čekárny a zavolal si mamku. Nevím, co jí tam tak dlouho povídal. Když od něj mamka odcházela, tak jsem mezi dveřmi zaslechla, jak říká: "…to může skončit opravdu ošklivě, v lepším případě v nemocnici. Víte, anorexie je opravdu záludná nemoc."
Když jsme přišly od doktora, tak mě mamka posadila za stůl, nandala mi polívku a řekla: "Koukej to sníst a žádný kraviny!" a sedla si proti mně. Světe div se, mně ta polívka vážně chutnala! Snědla jsem celý talíř, a k tomu ještě krajíc chleba! "Tak, a odteď si tě pěkně pohlídám! Jestli chceš být zdravá a mít někdy děti, musíš normálně jíst!" Mamka mluvila přísně a její oči se na mě ustaraně dívaly.
A tak jsem věděla, že je zase všechno v pořádku, mamka mě má ráda, a hlavně, že i když budu normálně jíst, nestane se ze mě přes noc tlustá buchta, jak mi vždycky tvrdila Anča. S Ančou jsem nadobro přestala kamarádit, je to totiž pěkná mrcha a navíc lhářka!
Jo, a ani se nejmenuje Anča, její pravé jméno je Mentální anorexie. Holky, až vám bude někdy nabízet kamarádství, tak s ní pěkně rychle vyběhněte a nevěřte jí ani "ň"!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miss(h)ka Miss(h)ka | Web | 14. srpna 2008 v 11:13 | Reagovat

Cos myslela tímhle článkem? Že před tebou nemáme říkat že jsme proti anorexii ale sama píšeš a dobře víšn že je to zákeřná mrcha?

2 * Geheimnis * * Geheimnis * | Web | 14. srpna 2008 v 12:00 | Reagovat

mě se ten článek mooc líbí

3 moucha (DPK) moucha (DPK) | Web | 23. srpna 2008 v 17:32 | Reagovat

no podle tohohle clanku to vypada, jako bys uz byla v poradku, ale podle vetsiny ostatnich nejsi!!! tak si to zkus jeste urovnat v hlave...

4 Miš-ha Miš-ha | Web | 23. srpna 2008 v 23:46 | Reagovat

Ok neznám Tě osobně a nevím jak na tom ted si, ale ten článek mě dost dostal...a je vážně úžasně napsanej......

A jestli si dokázala se vymanit  z týhletý " části života ", tak ti gratuluju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama